Šamanovy zpěvy- Křik NITRA
JSEM jabloní,
v mých větvích
sídlí ANDĚLÉ.
JSI hudbou mého NITRA.
Vyrůstáš ze mně
a já se vpíjím svými KOŘENY
do TVÝCH tepen.
JSI Milým, který rozplývá se
jako RANNÍ mlhy nad Blaty,
do mých vlasů, OČÍ, zubů,
až do morku kostí.
Pes štěkl kdesi za vraty,
odkvetlá třešeň zpívá,
DÉŠŤ si lehá na šaty,
a KRÁL země Nikam,
mne DEŠŤNÝMI rty
líbá.
LÁSKA tančí mezi
kapkami
a DUHA nad mou hlavou
laskavou TVÁŘ
skrývá...
22.5.2000 v 13 hodin
LÁSKA V MODRÉM.
JSEM utkaná z TVÉHO dechu,
sním schoulená SEN
o svém imaginárním JÁ
ve TVÉ prostorné, hebké,
VESMÍRNÉ náruči.
Odlesk mých očí,
vůně mých vlasů,
všechny ATOMY mého těla
i tlukot mého SRDCE
JSI TY
a
já?
Jsem PĚNA
na Tvé HLADINĚ.....
IDYLKA V MODRÉM POKOJI.
Jsem Tvým zrakem,
čichem,
Tvými ústy
i Tykadlem prapodivného Brouka.
JSEM Tichem nad tůní
prostě JSEM.
Tyhle kradené chvilky miluji.
To ony jsou solí Života.
Kořením téhle vágní existence.
Nic neřešit, nic nemuset,
jen vnímat tlukot vlastního Srdce,
který je Rytmem Tvého dechu.
Ukryl ses do Snů za víčky.
Bloudíš po Stezkách,
ztracen v houštinách mých vlasů,
které se vlní a prodí jako Řeka.
Nevnímat stohy dopisů, složenek
a žádostí s cedulkou nevyřízeno,spěchá, urgentní...
Nevnímat koš plný prádla
a stepující děti se sešity určenými k podpisu.
Nevnímat slůvko MUSÍM...
Jen chvíli, ještě chvíli schovaná
v MODRÉM POKOJI, tak blízko Sobě.
Máš Moudrost Stařenky HEKATÉ
i neposednost FAUNA.
Jsou totiž
odleskem Tvých šatů ...
25.3.2000
PAVOUČÍ ŽENA.
Ve Vejci Času
teď tká.
Z cárů Mlh,
vzpomínek Kata,
z planoucích Hranic.
Strážkyně PRAHU
svou Touhou jatá.
Přízrak či sen,
Pavouk či žena ?
Ve vlastní Síti
teď sní Polapená.
Vzpomeň si, vzpomeň,
na Dívčí OČI,
zlomenou Peruť,
na Pečeť vraha.
Ach ne, už NE.
Strážkyně Prahu
teď PRAVDA je nahá.
Pro TISÍC let starou
Princovu ZRADU
utkala PEVNOU síť
okolo HRADU.....
VZPOMÍNKOVÁ ÚNOR 2000.
3 TIŠRI 5769
Ospalá Rána Říjnová
či měsíce TIŠRI.
Smáčené ŘASY
potočních Vrb.
Kdy potkám TĚ
znova,
můj Snový Princi?
Smáčené ŘASY
potočních Vrb
LÁSKO Ty nevnímáš
asi,
tok Času,
který se sklonil
a dotkl se Krásy.
Vplul do Jablek
GRANÁTOVÝCH,
do fíků, datlí
do Snů
kde křičím BUĎ...
Snad v Moře SRDCE
jsi VPLUL,
NAVĚKY , navždy
na věčné časy...
2.října 2008-teoreticky
ISIDINO SNĚNÍ.
Jdu s TEBOU tam,
kde ztrácí se ŘEKY,
na území NIKDO,
kde řeky PRAMENÍ...
Obrůstáš mechem,
JSI vrostlý pod mou KŮŽÍ
pod mými NEHTY usínáš...
Polibky mých NOHOU
se ztrácí ve TVÝCH vlasech.
sbírám TĚ na rozcestích,
JSI rozvěšený po Větvích mé DUŠE,
v cárech bez ŽIVOTA Tě spojím
v OBRAZ svého SRDCE.
Nesu TĚ na svých PAŽÍCH a křičím BUĎ !
Smáčím své EGO do řeky STYX
a
UMÍRÁM S tebou.
Pak SLZOU z Nitra,
kanoucí ze Srdce - HRADU,
odleskem Ponorných řek,
stávám se TEBOU...
A paní Smrt,
je Věncem RŮŽÍ
plovoucích po HLADINĚ.....
"DRAKOVSKÁ" 16.4.2000
ÚDER KŘÍDEL MOTÝLÍCH
na Hladinu mého Srdce.
Toť Pohled Očí Tvých.
Avšak Ty Spíš,
SNÍŠ
v KOLE SAMSÁRA Hraješ si
stále stejnou
HRU.
Aniž tuše
zda ještě
vůbec
NĚKDY
se Dotknou
NAŠE DUŠE...
říjen 2008
Kdysi Dávno jsem LÁSKO
na Tvé, Tvé VLASY
psala Verše asi.
A co z nich zbylo,
vzal Déšť, Vítr
a Zlé, Dobré ČASY.
MEDVĚDÍ TANTRA.
Jsem TA , jenž tančí Šivovi ve vlasech.
Jsi TA , jenž kráčí v mých Snech.
Jsem TA, jenž zastírá oči
duhovým šátkem Myšlenek.
Jsi TA , jenž ze Mne se noří,
ve víru Tance , očí a rukou
rozsévá střípky Zmýlení.
Jsem Sladkost , Jsem SŮL.
Jsem Ten jenž dotýká se Nohou,
tou Nohou plnou LOTOSŮ.
A každý Dotek je Růží Forem,
Časů a Bytí , chutí a vůní,
Duhových hebkých nánosů.
Tančíme v Sobě , jak Vlna v Moři.
JSI Má Sladkost, JSEM Tvůj PLÁST.
JSME Včelou, JSME Úlem,
JSME Tebou , JSME Sebou ,
chceme si v Sobě medově Hrát.
Láska a Moudrost pak SPOJENI v Sobě
Tančíme
Spíme
Nejsme
i JSME
znějíce Tichem .
Nejsme i JSME ,
Klidem i Křikem.
JSME Mnohost, jsme Dva,
jsme Jeden,
Prolnutí , ŽIVÍ ,
JSME
TO ...
Bílá Tara listopad 2000.
KRÁLOVNA TOUHA.
Ve Zlatém pokoji
s Jedlovou vůní
vychází Slunce.
Po Rudém schodišti
kráčí TVÁ Touha
podává nesměle
obě Své Ruce...
V loži z Lvích Tlap
splétá svá chtění.
Z koňských žíní,
z Princeznina Rudého Hřebce,
z Vášně i Zapomnění.
Sedíce v Království
Želviček z Nefritu
hladí ji po tváři
Polibek úsvitu
Smaragdového Prince.
A z rudé Kapky DRAKA
z odvážného Snění,
vyklíčil Výhonek.
Čas mečů už dávno není.
CO Z DRAKA ZBÝVÁ ?
Jen RŮŽE mezi ňadry ŽENY !
Hájenková Patetická Srpen 2...
KOLOMBÍNA.
Jen spí,
za bariérou Snu.
Snu z Cukrových homolí
vánočního Smrku.
Leží schoulená,
na podlaze
své Duše.
Už netančí
KOLOMBÍNA
a Cínový Vojáček
nepláče.
Zrcadlo Lží
teď křičí
JSI TAK
JINÁ.
Do dlaní sbíráš
Chomáče
Dluhů a Křivd,
a Stínů Lásek,
pro které
Srdce už dávno,
DÁVNO nepláče.
Zrcadlo PRAVD teď
křičí,
BYLAS jiná
a na květu
LEKNÍNU
právě zemřela
KOLOMBÍNA...
TITANIKOVÁ 2000.
SETKÁNÍ.
Ze Mne se Rodíš, v Mé náruči Umíráš,
znovu se Vracíš do Lůna Vod
znovu se Ztrácíš v Prameni Slastí.
Jsi mojí Královnou
Jsi mojí Matkou
Jsi mojí Kolébkou
Jsi mojí Hrobkou.
Kdysi dávno jsem Tě Potkal,
kdysi dávno jsem Tě Ztratil,
kdysi dávno v Lese Poznání...
Byla jsi MNOU a já TEBOU.
A pak jsem Tě Spatřil !
Já byl jen Větrem na Stráni,
Ty ŽENOU s Ústy od Malin.
Svlékáš mně ze Snů,
Strácím se v Tobě
a Hrad sám se Zvedá z Rozvalin.
JSI Milým ze Snu
JSI Odleskem Duše
JSI Štávou z Malin
JSI MOJE Vyznání
sládnoucí v Ústech, Krku a SRDCI
tam u Nás na Stráni.
VÍTR Hvízdá na Hoře rozvalin,
kde Hrad se skrývá
a Já už NAVŽDY v Tvém VĚDOMÍ
SNÍM...
Sara Tobě EL 2000 květen
SYMFONIE
Bílý motýl ve stínu jeřabin...
Hra dučí spoutaných.
JSI všude.
Prostě JSI.
V odlesku poledního Slunce
který hřeje záda.
V Tichu lesa,
v Prostoru kolem nás.
Ve Chmýří bodláku,
ve Stínu jeřabin...
Tak TĚ cítím.
JSI Volný
i Spoutaný v nás.
LÁSKO proudící mi v Žilách.
OHNÍČKU v očích mých dětí ...
"Vajglovská" srpen 1997
MOTÝLÍ ŽENA.
Běžíce ROSOU,
na Duši zablácená,
hledá ten Pramen
Divoká ŽENA.
Pak v šatě RUDÉM,
do sebe Uzamčená,
leží TAM
ukrytá v Trávě,
ZRAZENÁ žena.
V Prameni SVĚTLA,
koupá se celá.
Křídla jí rostou,
už není Mrtvá
ta PTAČÍ žena.
Z kachního hejna
tak dávno vypuzená,
zas Sebe našla,
Obživlá náhle
LABUTÍ žena.
Z Labutích SLZÍ
na Duši Umáčená
v Plameni tančí.
Teď už JE !
MOTÝLÍ žena...
Heřmanovická psáno v létě 2000.
POUTNICKÁ.
Poutnická HŮL,
opar JITRA,
třpyt orosených PAVUČIN
mezi snítkami Jetele,
jež sežehl první MRÁZ.
JABLKA Staré jabloně
co ustlaly si
do mechové postele
ač TRPKÁ
mám
tak RÁD...
SVÍTÁNÍ V DUŠI.
Mrznoucí kapky Rosy
na větvích Bříz,
Sen o Růžích
o Jaru
Princezna Vílí
na Srdci
nosí.
Ztrácíš se v Mlhách,
jenž valí se z Hor,
v Oparu Jitra,
kdy křupají povlaky jíní
na spadeném listí.
Vrzot Vran a vítr jež sviští
vytváří CHÓR.
V něm zaniká
cvrkot Léta,
údery Křídel Motýlích
Píseň Jahod
na Stéble Trávy.
Tvůj Smích
který VĚŠÍ se,
na MÉ Sukně,
Vlasy,
Šíji
i Klín...
Snad za ROK, za Dva
NĚKDY
potkám TĚ.
Z Večera
u Vody
v Lese,
tam NĚKDE,
možná
ASI....
A přesto jsme SPOLU už teď
jsi Vítr, 
který mi čechrá Vlasy.
CHEŠVAN 5769
