SNOVÝ SVĚT

              

 

 

                                        SNOVÝ SVĚT.

 

Vstup do Snové Krajiny je nejsnažší po ránu.Kdy tělo ještě odpočívá ve sladké náruči končící Noci ale Mysl již VÍ a vnímá i realitu probouzejícího se Dne.

Tenkrát ale Poselství ODJINUD nechtělo čekat až do ranních hodin.

Přehazovala se v posteli, až se vzbudil i její manžel. Uvědomovala si někde "daleko" jeho přítomnost i vůni své postele ale zároveň si byla PLNĚ vědoma Snové Reality ve které nyní pobývala.

Běžela ulicí až na roh supermarketu.Znala tady každý kout.Tohle Město, její Město v jakémsi PARAELNÍM Světě...

Ta žena najednou vyběhla ze dveří a začala na ni křičet.Pocítila obrovskou nenávist.Uchopila dlažební kostku a praštila tu ječící furii do hlavy. A znovu a znovu dopadal kámen na hlavu její sokyně.

Věděla kdo je ta žena i proč na ni vřískala. Nechtěla nic víc než aby KONEČNĚ zmlkla. Jednou provždy.

Teplá krev jí stékala po ruce.Zahodila Kámen a uvědomila si DAV lidí, který v němém úžasu zíral na scénu odehrávající se uprostřed rušné ulice.Ulice plné obchodů, osvětlených výkladních skříní.

Dostala STRACH. Uvědomila si CO vlastně udělala.Začala běžet,utíkala stále rychleji, její dech se se zrychlil tak, až ji pálilo na hrudi.

Uvědomila si houstnoucí DAV kterým se prodírala s rukama od krve, slyšela zvuk policejních sirén.

To konečně nečinný DAV přestal být jednolitou masou těch, kterých se to "netýká" a někdo nejspíš vytočil to správné číslo...

Běžela najednou prázdnou ulicí až k nároží kde zůstala stará zástavba měšťanských domů. Tady se objevily pod jejíma nohama ty nenáviděné "kočičí hlavy" po kterých klopýtala.

Na dalším rohu se objevil velký černý džíp. Z posledních sil k němu doběhla. Řidič jí otevřel dveře a křikl " dělej ať už jsme pryč!" Slyšela tlukot vlastního Srdce.Ruce si otírala o hadr, který vytáhla s přihrádky před sebou.

"Je mrtvá". "Já vím. Všude jsou zátarasy. Jsi vůbec normální?! Tady neprojedu."

Začala na něj křičet "jeď,sakra jeď, to MUSÍŠ projet!"

Míjeli policejní auto. Stáhl okénko a ukázal svůj služební průkaz.Když viděli KOHO veze, usmáli se,zasalutovali a dali řidiči pokyn rukou aby jel.

Její tep se dostal k normálu v okamžiku kdy velké černé auto míjelo policejní vůz.

Krajina se najednou změnila. Velký, masívní vůz se stěží prodíral uličkami, které byly čím dál užší a užší.

I lidé kolem auta náhle vypadali zvláštně- byli oblečení jako někde ze Štetlu na Ukrajině, z dob dáávno minulých...

Dál už nešlo jet bez rizika, že přimáčknou někoho z okolo jdoucích k ošuntělým stěnám domů s malými okny.

Ty domyjakoby byly nachýlené tu na tuhle stranu, tu na druhou.Tísnily se k sobě, nesourodé ve tvaru i velikosti.Povrch silnice byl dobrý tak akorát pro volský potah ne pro auto...

Vystoupili.Uvědomila si, že opět projeli Linii Času a Prostoru do "jiné Reality".Jakoby Svět a Čas byly gumové...

Jejich oděv působil nepatřičně, jejich černý moderní džíp stál vmáčknut v úzké ulici jako ŠPUNT MEZI SVĚTY...

Začalo se šeřit. Všechny postavy kolem SPĚCHALY jedním směrem.Tak jako oni.

VĚDĚLA kam jde."Pojď tam nás nenajdou".Bylo to teď už stejně jedno.Bylo pozdě vrátit se.

A tak šel za NÍ.U starých nízkých Dveří si uvědomila, že její oděv i tělo se změnilo. Byla oblečená stejně prapodivně STAROBYLE jako ti muži kolem. A i ona sama byla "oblečená" do MUŽSKÉHO těla...Přesto si stále uvědomovala vše, co se před "chvílí" stalo i to, že se dál pociťuje jako žena.

Bála se, že ji vyhodí,že TOHLE je na ní vidět i přes mužský převlek...

Slyšela jak Kantor začal zpívat. Někde ve svém Srdci řekla" Nemám tu co dělat Pane, podívej se na mé RUCE..." A TICHÝ Hlas odněkud znějící Prostorem její Duše řekl" Vítej DOMA. Každý,vždy i Ty se může vrátit."

A najednou cítila to teplo a Světlo kolem sebe ,Světlo které ji OBJALO a a její Ruce i Mysl byly ČISTÉ...

V tomto okamžiku se PLNĚ probudila do této Reality.Posadila se na posteli a CHÁPALA vše co se jí stalo.

Ten jenž vedle ní  se probudil na ní zíral, když mu řekla "Je čas se vrátit Domů, vždycky se můžeme vrátit Domů!"

A vlahá jarní Šábesová NOC se pomalu roztápěla v pevném objetí Jitra.Schoulila se pod vyhřátou peřinu a cítila přímo FYZICKY dech dalších desítek, stovek Bytostí stejného DRUHU, jak spí i nespí v této vyjímečné Noci.

A její staré KOSTI pod Macevou kdesi na Starém Židovském hřbitově tklivě a tiše Zpívaly.

Čas JE a NENÍ...