Příběhy Šamanského bubnu
teoreticky 6.4.2017 JSEM.
Najednou jakoby se vrátila ona Úzkost která ji nedovolila se ani pohnout, téměř ani dýchat. V její Mysli se odehrávaly Děje které dřív prožila a které ji tehdy spůsobily děsivou Bolest Duše. Protože nic nebolí tolik, jako Zrada těch, kteří patří mezi osoby nám blízké.
Ležela v posteli a uvědomovala si, že je to jakýsi "nevyžádaný REGRES" tohoto Života...
Regres který se samovolně spustil. Nevstala a nevzala si homeopatika ani Bachovky. Nechala věci a děje a emoce "krz sebe" procházet, plně VNÍMALA onu "tehdejší" Bolest Duše, beznaděj, úzkost. Jakoby se Něco v ní ODLÉČOVALO. Aniž chtěla, beztoho že by cokoliv konala, příčinou nebyl ani žádný bezprostředně konaný konstelační, magický či meditačně terapeutický proces.
Prostě to "přišlo" samo...Věděla, že v tuto chvíli to prostě musí "vydržet" a odžít znovu, VĚDOMĚ. Ty obrazy s dětství i dospělosti přinášely všechny tehdejší EMOCE které ale prožívala zesílené na MAXIMUM.
Vypnutý mobil,zvonek, noťas v kuchyni a manžel v práci. V tuto chvíli prostě potřebovala být "doma" jen pro sebe...Potřebovala TICHO, žádné dotazy, doteky,vjemy a děje. A toho se jí dostalo.
Chvílemi spala, chvílemi se utápěla v bolesti kterou nelze definovat. Když bolí Duše je to prostě mnohem horší než když bolí zkažený zub...to ví jen ten kdo to zažil. Taková "Temná Noc Duše" ve zkratce. Chápala že to co se s ní tak náhle bez varování děje, má svůj důvod Už dřív něco podobného zažila a vždy to byl takový transformační proces, jako by se přetvářela její Duše v něco jiného, jako fáze kdy rak mění krunýř, had svléká kůži které odrostl nebo spíš housenka se transformuje v motýla- nepodobného původní formě svého života...
Když už stav její Duše byl téměř nesnesitelný, jakoby s posledních SIL se ve své Mysli doplazila do prostor virtuální Synagogy kterou tak důvěrně znala. Pod vysokými stropy zněl její výkřik PROČ?!
V tom okamžiku nastalo NĚCO, co lze jen stěží popsat lidskými slovy, větami, obraty...Prostě " ON, ONA, TO" jakoby jí vzal do Náruče a NESL. Najednou si UVĚDOMILA ten Pocit totálního BEZPEČÍ, pak NĚHY a KLIDU.
Přímo bytelně VNÍMALA ten Pocit kdy NĚCO, NĚKDO jakoby sňal tu Tíhu Bytí s celé její Bytosti, úzkost zmizela a její VĚDOMÍ bylo tak PROBUZENÉ a VNÍMAJÍCÍ na 1000% a zároveň naprosto KLIDNÉ a odevzdané.
Nesl ji, bylo to jako LET, žádná tíže, žáden strach, jen příjemné Teplo, měkkost, Něha jako když Matka nese v náručí své novorozeně a jejich pohledy se do sebe vpíjí a ačkoliv jsou vizuálně již 2 Bytosti v tom zlomku okamžiku v tom pohledu s očí do očí jsou Matka i Dítě stále JEDNO. Avšak tento popis nevystihuje přesně a v úplnosti vše co se dělo. Zároveň nastal obrovský VÝTRYSK Esence Lásky a ona vnímala jinak jako když MILOVANÝ nese ve svém Náručí svou Milovanou.
Jejich Vědomí se začalo spojovat přelévalo se s Nesoucího do Nesené a zpět...Zde ucítila zvláštní "Výbuch" uprostřed hrudi, Teplo, tlak, tíhu a Plnost a zároveň "otevřený prázdný klidný prostor" Jakoby jím tryskala do JEDNOTY.
Vše okolo přestalo existovat, žádné Děje, obrazy, projekce, emoce. Jen vzájemný pocit Bezpečí Lásky která se nedá popsat, je tak jiná než ta, kterou dosud zažila , dostala či dávala...
A najednou ten vjem Dvojnosti" Nesoucího a Nesené"zmizel. Zůstalo TICHO bez Tvarů, bez Zvuků, zde Vědomí bylo jen JEDNO. Těžko pro to najít slova, protože zažila stav Vědomí v bodu kdy ještě nebylo ani SLOVO, jen Vědomí Vědomé si Sebe Sama...stav Mysli v absolutním Klidu a DOSTATKU protože všechny potřeby ještě ani nevznikly. TICHO plné Života.
Když jakoby zpětným chodem pomalu začala vnímat CO se s ní stalo, cítila že její Vědomí je stále SPOJENO v JEDEN Celek. A není nic co lze definovat jako "ten Druhý, Pátý, Stý"...
Jakoby se "koupala" v tom Pocitu a vnímala jej co neintenzivněji, jakoby si chtěla tento pocit, zkušenost navždy VTISKNOUT do Sebe.
Po chvíli /i když Čas se vlastně "vyloupl" až nyní/ si uvědomila že přeci jen pociťuje "Něco" mimo sebe. Jako za hranicí Vědomí jímž byla, nacítila "volný Prostor" a najednou uviděla Zeď tvořící Bílé Plátno...
A Vědomí kterým byla, Vědomí v "roli" Promítače i Režiséra vyzařovalo na onu Zeď FILM ve kterém poznala "sebe" své děti, přátele, známé a veškeré "kulisy jejího života". Pozorovala s pozice Promítače před jejím Vnitřním zrakem defilující děj EPIZODY Nekonečného seriálu inkarnací...
Začala se SMÁT .
Všechny ty Postavy "žijící" svůj "život" v projekci na Bílé Zdi, tak vážně sebe beroucí, 100% přesvědčené o tom že ony i vše kolem nich je REÁLNÉ, pachtící se, zlobící, intrikující, vášnivé i laskavé.
Uviděla najednou obrys Pupkatého Budhy s VĚČNÝM Úsměvem a věděla ČEMU se ten chlapík tolik smál...
Pořád se smála. A najednou jí došlo že NIC už nemůže být jako dřív, jako předtím než zažila Tohle. Veškterý strach, úzkost, starosti, bolesti vášně a touhy nebyly "její" ale těch stínů které vystupovaly v EPIZODĚ Nekonečného seriálu. Napadlo jí, co by se asi stalo kdyby Vědomí Vědomé si Sebe přestalo "vysílat" projekci na Bílou Zeď. Efekt otočení vypínačem kamery...
srpen 2000 NGORU a NGUAI
Lemoriah pozorovala ležící Nguai právě v okamžiku, kdy z jejího plochého snědého břicha začal vyrůstat košatý strom.
Nguai ležela tiše se zavřenýma očima a z hlubin jejího Nitra se ozývalo temné, hluboké mručení. Prostor kolem začal vířit, obloha se zbarvila do růžova a dech Nguai mizel v prohlubni, kde dřív byl jen malý pupík.Teď z kráteru, kterým se otevřela, vyrůstal Strom s mohutnými, zkroucenými kořeny. Kořeny které vystupovaly na povrh. Kmen toho Stromu byl zvrásněný, zvláštně stříbřitý a plný Života.
Malé Bytosti se po jeho povrchu pohybovaly tak hbitě, že Lemoriah, vnímající dosud "lidským" zrakem, je jen stěží postřehla.
A tohle už není ležící dívka, její tělo narostlo do obrovských rozměrů, téměř celá pastvina, která se rozprostírala široko daleko, byla najednou plná Nguai...Její dlaně se pokryly zelenomodrými šupinami a zahnuté drápy dostaly kobaltově temnou barvu. Lemoriah s úžasem pozorovala tuhle novou Proměnu. Ač její Rozum říkal BĚŽ- utíkej, její Srdce už nepociťovalo Strach.
Tam kde bývaly dívčí dlaně se objevily průzračné Tůně plné Jiskřivé vody. Ta Bytost, která bývala Nguai, právě otevřela oči. Ze svých Dlaní, ve kterých byly tůně ,se napila.
Lemoriah si uvědomila, že Nguai jakoby nebyla ale stále JE. Zvláštní pocit. Ještě se přiblížila. Hej Ty, máš Jméno? NGORU" zašumělo Prostorem a kráter na jeho břiše se začal vlnit. Obloha potemněla do odstínu Krve.
Do své šupinaté Dlaně sevřel jakoby nic mohutný Kmen, Kmen strmě čnící z jeho břicha. Jediným trhnutím vyrval Strom i s Kořeny. A z vlášení Kořenů, které teď vlálo v Prostoru nyní opadávaly drobné i větší kameny. A mezitím vším se objevily znovu ty malé Bytosti. Snažíce se schovat ve spleti Kořenů.
Dvěma Drápy jako kleštičkami obratně lovil malé Bytosti, pištící a zmítající se.
V Propasti jeho úst mizely jedna po druhé. Růžovým jazykem, který Lemoriah připomněl chameleona rozplácle ležícího na zádech, lovil ve spleti Kořenů a pak i v kráteru plném děr a suti, uprostřed něčeho, co snad bylo kdysi dávno snědým břichem Nguai.
Lemoriah nechápala takovou krutost. NGORU!! Okamžitě přestaň ! Copak nevidíš, necítíš jejich STRACH??!
Zlatavé Oko, velké jako rybníček na návsi se obrátilo k ní. Pocítila mrazení v místech, kde koni začíná růst ocas.Teď skončím jako ty malé Bytosti - v útrobách Ngora. Tohle svitlo v její Mysli.
Nguai, Nguai, vzpomeň si... Lemoriah měla na krajíčku Pláč.
"Ty malé Bytosti jsou Krev mé Krve a Maso mého Masa. Stejně jako Strom který je živil, stejně jako Řeka, která tryská z mé Dlaně, stejně jako Země v kráteru mého břicha. Jako Vlk líže své rány i já čistím část svého Nitra. Rozumíš, Lemori?"
Rozuměla tomu dunícímu Hlasu z hlubin Ngor a přestala se třást. Vložila obě své Ruce do té zející Prohlubně pod klenutím žeber a hrabala, čistla zborcená potem a Ngorovou krví. Ngorův jazyk a její paže, vše v jednom uzlu vlnících se pohybů. Kráter je čistou Miskou, plnou růžového masa a průzračné vody. "Ngoro opět zasadí svůj Strom. Jdi stranou Lemori".
Zbytky kamení a Bytostí zmizely v jeho Tlamě.A zářivě bílé Kořeny vložil Ngoro hluboko do Růžové mísy ve Středu svého JÁ. Znovu se ozvalo Lupnutí jako prve. Obloha zezlátla. Vyšlo modré Slunce. Mezi Větvemi a houštinou listí prapodivných tvarů začaly pukat Pupeny...
Tu růžové, tu bílé, jakoby tisíce Lotosů obsypalo Korunu Stromu. A když Lemoriah přivřela oči a jen mezi řasami pohlédla blíž, spatřila,jak v každém květu, v jeho středu se se usmívá Tvář těch malých Bytostí, které chtěla uchránit před neblahým koncem v břiše Ngora...
Lemoriah začala tančit, vířit a Náramky na jejích nohou cinkaly. Tu melodii, kterou tak důvěrně znala. Tváře z Květů se dál usmívaly a Svět se točil a točil a točil...
Lemoriah se probírala jako ze sna. Stála tam s dlaněmi obrácenými k zlatavé Obloze a nechápavě zírala na vlnící se masu šupin, křídel, na tryskající Pramen. To vše se nořilo pod povrh pastviny. Tráva jakoby prorůstala Ngorem. "Lemori, Lemori podej mi ruce!" Odvrátila Tvář. Když se opět odvážila pohlédnout před sebe, uviděla snědou nahou dívku spokojeně spící na zeleném kožichu z trávy. Vše bylo jako dřív. Jen v Havraních Vlasech Nguai zářil rudý květ Lotosu. Lemoriah měla pocit, ž se na ni usmívá...
Lehce se dotkla ramene Nguai. "Vstávej, vstávej Nguí, vstávej Dcero DRAKA.
Nevím,jak se píší knihy,nikdy jsem žádnou nenapsala.Nikdy jsem nestudovala co a na kterém místě má v knize být.
Ale celý svůj život píšu.Od svých 7 let, kdy jsem pochopila k čemu je pero a papír,veškeré Hnutí Nitra ,každý jeho VÝKŘIK,
každý jeho POVZDECH či ZÍVNUTÍ jsem měla tendenci přenést na papír.
Obléci Rytmus Srdce ,pohyb i klid Nitra, křičící i spící- do Slov.Hrát si se slovy jako jiní s kostkami či panenkou.Svlékat děj a dát mu nová slova, nové šaty.
Vzpomínám si, jak jsem potají seděla v noci na peřináči u své postele a na kousek papíru čmárala tužkou to CHvění uvnitř sebe.Jen pouliční lampy a Měsíc mi osvětlovali papír.Pamatuji se, že právě v noci, kdy přímo do mé postele SVÍTIL Měsíc byly fascinující.Vidím tu malou holku, jak se slastně protahuje nahá ve své posteli a saje každým pórem těla hebké SVĚTLO dorůstajícího Měsíce, který jakoby právě proto "visel" před mými okny.
"Opalovala" jsem se v tom stříbřitém Světle a bylo mi fajn.Nikdo se hloupě neptal co to dělám.Nikdo se nesnažil mně ufackovat "argumenty" že při měsíčním Světle se přeci nikdo opalovat nemůže. Já ano.A bylo to dobře,že všichni spali, nebo seděli před televizní obrazovkou. V těch chvílích mi bylo moc hezky, svobodně. "Logika dospělých" je bohužel schopna rozbít na kusy křehký Svět ČISTÉHO NAZÍRÁNÍ.
Průšvih byl, když mně načapali sedící s tužkou v ruce či knížkou, jak mhouřím oči, abych vůbec byla schopna číst či psát.
Tehdy jsem záviděla KOČKÁM .Dodnes ti bláhoví věří, že brýle na mém nose jsou právě důsledek těch nočních sedánek, kdy mi Sluncem byl MĚSÍC...
I kdyby tomu tak bylo, ty chvíle stály zato.
Všechny ty útržky,listy vytržené ze školních sešitů, počmárané "nesmysly" jsou bůhvíkde. Ale UVNITŘ teď smí čmárat po Zdech mé Duše ta malá holka. Sedí ve Svitu Měsíce a já se pokusím JI NEVYRUŠIT....
PRAŽSKÁ ODYSEA
Bloumajíce nočními uličkami milované Prahy, klopýtajíc po kočičích hlavách v úzké ulici u Starého Židovského hřbitova v doprovodu svého oblíbeného Průvodce a bodygárda v jedné osobě, jsem si uvědomila jakýsi zvláštní pocit Dejavú...
Pohled zaskleným průzorem kovovými vraty dovnitř, na nakupené řady macev, kdy jedna jako by se tulila k druhé...Některé nakloněné, jiné stále pyšně čnící k temnému nebi, jiné ohlodané zubem Času,další jen torza kdy další půlka náhrobku je kdoví kde...
Pevná zeď chránící SPÁNEK těch kteří si tady jen chvíli - ve Vesmírném pojetí kontextu Času- oddechli od lopoty a starostí Tohoto Světa a čekajíce na dunivé Kroky Masiacha...Kroky zvučivé jako ten Nejspolehlivější BUDÍČEK...
Prostor pevně oddělený od Světa těch co si myslí že žijí...Mysticky nasvícený reflektory. Pohled z temné úzké uličky ZA ZDÍ této Zahrady "mrtvých" ještě umocňoval ten prožitek SVĚTLA uvnitř...
Chtělo se mi vejít, zůstat, odpočinout si, tady někde snad jakoby byla i má maceva...Hodně divný pocit. Jakoby Čas a Prostor někde splynul ,odtekl a nebyl...Nechtělo se mi od té Zahrady Světla odejít
Ale má Odysea Mořem Tohoto Světa asi ještě nekončí, proto má Duše poslala Požehnání a polibek Těm, kteří zatím Spí...Jen tak jemně, jako při ranním kuropění...
A v Merkavě svého Těla jsem plula dál uličkami ,ozářenými lampami, ve formě rádoby starobylých luceren a výlohami obchodů s nádherným křišťálem, kosher potravinami, starými hodinami...Ten vzduch byl jiný, takový jako prosycený Dušemi...
Stála jsem u těch Starých původních vchodových dveří do Staronové a dívala se dalším okénkem do OSVĚTLENÉHO prostoru. Ty zdi MLUVILY... Můj pocit "projití krz dveře" byl tak intenzivní, že jsem se křečovitě držela aby mě dovnitř dveře "nevcucly"...Jako bych přišla po xy stoletích domů...
Ten "staro -nový" lustr se usmál a zamával mi na další Plavbu mými Životy....
7.4.2010
Tak už i u nás raší tráva, "Kozí bonbónky"- květní laty Devětsilu proráží vrstvami uschlé trávy podél potůčků a stružek...
Dnes jsem jela s Esterkou do Vrbna p. Pradědem ,seděli jsme chvíli na lavičce a nechaly se prohřívat jarním sluníčkem.Včela si spletla moji šálu s květy a sedla si na malou pauzu- nožky obalené pylem. Staří ,šedovlasí lidé v reflexních vestách zhrabovali listí podél chodníků. Ester říká "mami toho vousatého dědečka mi je líto, tak smutně koukal, oni tohle musí dělat pořád?" Taky mi s toho bylo trochu smutno...
MYŠLENKY
Jen tak procházím svým domem a každá maličkost je spojena z energií doby kdy jsem ji tu či onde odložila...
Suché svazečky bylinek , kameny z Černé Opavice, kůra stromu který měl moc krásnou duši...Didžeridů mého syna, který dnes už má úplně jiné zájmy... buben který zní jen občas, svícny, mé knihy které už nikdo nečte...hůlky z jívy, krabice s cumlíky a chrastítky mých dětí, které se rozprchly všude možně po světě...váček s mléčnými zuby a prvními vlásky...jakoby mi odrůstala kůže a s ní i mé děti, jakobych žila v nich a přitom v sobě...ta pouta se rozvazují..trochu to děsí a zároveň...černobílé fotky mých předků kteří jsou už na "Druhé straně"...jejich staré kožichy a svetry zavazející v předsíni a ve skříních, jako by jen na chvíli odešli, jen si odskočili k sousedům na kávu a měli každou chvíli přijít...složenka s dokladem že rodinný hrob je mnou řádně zaplacen...to vědomí že ta stará garda je už jinde a nejstarší v klanu je má teta Daniela a její sestra-má matka, no a pak už já !!!...že jsem v hierarchii rodu postoupila o příčku výš a jednou tady zůstanu tou nejstarší z KLANU...mé sny rozvěšené po zdech...čas není a je...PROSTOR pro Duši kde se setkávám i s Těmi co již nemají fyzická těla, je zde i daleko za hranicí tohoto Času...stačí ulehnout, zavřít oči, a přenést Vědomí na svoji Louku, rozprostřít Rituální plátno, rozmístit v " Prostoru mimo Prostor a Čas" KAMENY do KRUHU a 4 Světla do 4 stran...obléci svůj Rituální oděv pro Duši, začít zpívat...a přidou TI jenž mají...Rada Starších mého Rodu..DĚKUJI VÁM...za Lásku, za Péči , za Ochranu, za Poselství...budete tady vždy...v mém srdci...Sara Rachel
/ Dnes vidím žebříček priorit uplně jinak. Prostě JSEM. A termíny? Jak se budete dívat na cíle z pohledu, že zítra nebo už za hodinu nebudete MAJITEL SVÉHO TĚLA? Co je podstatné...
TAO.
Sestava tady byla proto, aby zajistila HARMONII, k čemu potřebuje HARMONIE Sestavu ?
Šamanovo poselství může OSVĚTLIT naše DUŠE a jejich temná zákoutí, do kterých se bojíme byť jen mžikem oka nahlédnout.
Jsou HLASEM Země,ptáků,vlků,všech Bytostí, které považuje tato "civilizace" za nesvéprávné a nehodné našich ohledů.
Nechceme slyšet ,jak křičí o svá práva, nechceme vnímat pláč MATKY ZEMĚ, z níž je naše fyzické tělo. Vraždíme ji a ve své pýše a hlouposti nevíme,že tím vraždíme i sami sebe.
Není oddělených existencí, neboť vše souvisí se vším,vše plyne,vzniká a zaniká,víří a tančí a my jsme jen kapkou v MOŘI FOREM.
Tato "civilizace" trpící megalomanií , přeťala tepny svého SVĚDOMÍ .Není proto divu, že nestojí o to, aby někdo zpochybňoval její svět který jedině zná.Který jedině je schopna akceptovat.Svět "hmatatelného, změřitelného".Nestojí o to , aby kdokoliv rozťal iluzi její VÍRY ve všemohoucnot lidského "rozumu".A pěti smyslů...
O to více stoupá potřeba VIDOUCÍCH pro přežití nás všech.
|